Téma různých cen stejného zboží a potravin u nás a v Německu, se v českých médiích objevuje pravidelně a rozhořčení zákazníci poukazují na levnější a kvalitnější potraviny za hranicemi. „Proč,“ ptají se Češi. „Proč nemůžeme mít stejné ceny za stejné zboží?“ Příležitost vycítily různé pochybné existence z řad politiků a chystají se učinit to jediné, co jim jde dobře – zakazovat. Totiž zakázat dvojí cenotvorbu stejného produktu. Je to úplná ptákovina a my si povíme, proč.
Problém, který existuje
O dvojích cenách stejných produktů, nebo dvojím složení stejných produktů, nemůže být pochyb. Není tajemství, že někteří výrobci prodávají v Česku za stejné peníze horší produkt a to se netýká jen jídla, ale třeba i pracích prášků. O tom, že rozdíly skutečně existují tedy není sporu. Výrobci takových produktů provádějí svůj byznys tak, aby na jeho konci realizovali zisk. To se týká jejich tržeb v Německu i v Česku. Honba za ziskem a volný trh umožňují vznik konkurence a zdravé hospodářské soutěže, ze které má největší užitek spotřebitel. Protože se všichni prodejci ucházejí o peníze spotřebitele, vyhraje tak skutečně pouze ten, kdo bude mít nejlepší nabídku. Taková zdravá soutěž ale v Česku není možná, a to hned z několika důvodů.
Legislativa
Česko je svým přístupem historicky papežštější, než Papež a tak naše legislativa dusí podnikatele víc, než jinde. O tomto fenoménu „kontrol, které nekontrolují“ jsme už psali. Příkladmo uveďme požadavky na kuchyň v podniku, kde se nevaří, nebo pokutování podnikatelů za to, že nemají ve skříni s kečupem nálepku „určeno k okamžité spotřebě.“ Do cenotvorby se v českém prostředí tedy nutně musí promítnout paušál plateb pokut, které chodí stát vybírat bez reálného zájmu o to, jestli je pracoviště dostatečně čisté a hygienické, jestli podnikatel reálně daně krátí, nebo nikoliv – je to prostě paušální platba, se kterou se musí počítat a která je vybírána za účelem plnění veřejných rozpočtů, kterými se sanují ztrátové podnikatelské záměry úředníků.
Další legislativní překážkou je celní správa. Třetí nejsilnější ozbrojená složka v zemi, jejíž pracovní náplň spočívá v náhodném zastavování řidičů a jejich buzeraci. Máme v živé paměti namátkové kontroly podnikatelů i jejich zákazníků, které celníci náhodně buzerovali a kontrolovali, jestli náhodou nedluží státu nějaké ty prachy, které by se jim daly sebrat. Řidiči dopravní obsluhy, kteří zavážejí obchody si tak už zvykli na potupné, buzerační kontroly celní správy, při kterých se jim nepovolané osoby v uniformách prohrabávají zbožím a hledají, za co by šlo řidiče, nebo obchodníka nějak pokutovat, nebo co by jim šlo z moci úřední ukrást.
Daňová zátěž
Co ztrácí Česko vůči svému německému sousedu na velikosti, může dohnat nižší daňovou zátěží, která motivuje ekonomické subjekty migrovat na české území. To se u nás neděje. Daňová zátěž je v Česku ohromná, jenže na rozdíl od západních sousedů nejsou tyto veřejné peníze nikde vidět.
Infrastruktura
V době psaní tohoto příspěvku se ministr dopravy podivuje, že v Prosinci sněží. Katastrofální stav komunikací, na kterých uvázli řidiči těžkých tahačů, řeší policie i stát způsobem sobě vlastním – policie jim rozdává pokuty a stát je veřejně ponižuje.
Smlouvy
Některé společnosti prodávají dvojí kvalitu potravin, protože jsou k tomu smluvně vázány. Jako příklad jmenujme jistý kolový nápoj s červenou etiketou. Je známo, že na českém trhu se tento nápoj prodává se složkou kukuřičného sirupu (HFCS) místo skutečného cukru a produkt tak utrpí na chuti. Nepřekvapí, že verze se skutečným cukrem se prodává v Německu, Rakousku, a dál na západ. Překvapující může být, že se ta opravdová verze prodává třeba i v Polsku. Jak to? Takto. Společnost je vázána smlouvou s dodavatelem HFCS, která udává minimální odběr HFCS. Společnost tak nemůže přejít na opravdový cukr i v ČR, ani kdyby chtěla – musí vydržet do vypršení smlouvy. Smlouva sice neříká, na jakém trhu musí společnost HFCS distribuovat, ale ekonomicky dává smysl „obdarovat“ tímto náhražkovým sirupem produkty pro ty trhy, které jsou z pohledu obratu nejméně signifikantní a kde společnost v důsledku používání náhražky přijde o nejméně zisků. Tím se dostáváme k poslednímu a nejdůležitějšímu bodu.
Kupní síla
Maličká česká ekonomika nedokáže vygenerovat takový obrat, jako německý behemot. Může-li prodejce (třeba Tesco) garantovat výrobci (třeba Leerdammer) odběr zboží násobně vyšší, než český prodejce, pak může německý výrobce operovat s nižší marží a poskytnout německému prodejci nižší kusovou cenu. To se pozitivně projeví na koncové ceně pro zákazníka. Jinými slovy – pokud německý obchod dokáže od výrobce odebrat a měsíčně prodat 1.000.000 paštik, bude mít lepší cenu, než český obchod, který jich za měsíc dokáže prodat pouze 100.000. Tím vzniká diskrepance mezi kvalitou a cenou stejného produktu. Výrobce a řetězec pak mohou řešit, zda zachovají cenu, ale sníží kvalitu, nebo zachovají kvalitu, ale zvednou cenu. Český obchod se tak může třeba na hlavu stavět, ale výrobce mu prostě není schopen dodat za stejnou cenu mnohem nižší množství produktu, jako odběrateli v Německu, který odebírá desetkrát víc. Česká ekonomika prostě nedokáže generovat takovou spotřebu, aby se ceny dovezených produktů dostaly na stejnou úroveň, jako v Německu.
Vyjádření dovozců a prodejců
Často slýcháme od spotřebitelů, že jedna konzerva se v Česku prodává za X peněz, ale tatáž konzerva, kterou prodávají Němci o 20 kilometrů dále v německém obchodě, má sice stejný obal, ale stojí méně peněz a má kvalitnější obsah. My už teď víme, proč tomu tak je, ale jedna otázka stále zůstává: Proč se výrobci a dovozci vymlouvají na „specifickou chuť českého zákazníka?“ Protože jim nic jiného nezbývá. Kdyby se tiskoví mluvčí takových firem pokoušeli vysvětlit situaci konzumentům, pustili by se do nerovného boje, ve kterém nejsou žádní vítězové, ale jen poražení:
- Mluviti pravdu by znamenalo urazit vlastní zákazníky a oznámit jim, že jejich budování socialistických zítřků, vysoké daně a neschopná státní správa si vybírá svou daň a to prodražuje prodej výrobků v jejich zemi. Takže si za situaci mohou vlastně sami, protože to u voleb hodili koblihářům bez koncepce. Urážet vlastní zákazníky není nikdy dobré.
- Vysvětlení je poměrně složité a zůstalo by nepochopeno zákazníkem, kterého žádná ekonomická úvaha nezajímá a žádá kvalitní konzervu za 19.90 Kč a chce si ji jednou ročně za tuto cenu koupit.
- Jakékoliv vysvětlení, které vyobrazuje stát jako tvůrce překážek se může projevit „náhodnými“ hloubkovými kontrolami od množství úřadů a úředníků, kterými státní správa disponuje. Dělat si zle se státem není nikdy dobré.
Proto se výrobcům vyplatí vyřešit to celé typickým českým švejkováním a poskytnout výmluvu, která nikoho nenadchne a neurazí. Napůl nespokojený zákazník tak bude dál kupovat horší produkt, protože mu nic jiného nezbývá a zároveň nezačne konkrétního výrobce bojkotovat, protože by se cítil vyjádřením nějak uražen.
Opatření
Stát chce ústy EU celou věc řešit nařízením, které neumožní prodávat na území EU stejný produkt s různým složením. Kromě toho, že takové opatření může mnoho výrobců zcela položit (z důvodů vysvětlených výše) to žádný problém nevyřeší. Výrobce prostě nalepí na produkt jinou etiketu a bude zboží prodávat pod jiným jménem. Česko má horší potraviny, protože naše ekonomika nedokáže vygenerovat dostatečnou spotřebu, která by umožnila výrobcům dovážet sem kvalitní potraviny za stejnou cenu. Dokud bude česká země do svého čelat volit neschopné břídily jako Babiš a další, a dokud budou voliči příznivci fašistického ekonomického modelu zákazů, nařízení a pokut, nic se nezmění. K prosperitě a bohatství se totiž nelze prozakazovat a prodanit.