O takzvaných dezinformačních webech toho bylo na českém internetu napsáno mnoho. V zásadě lze veškerou současnou práci na toto téma hodit do jednoho pytle – dezinformace jsou záměrně šířené lži, se skrytou snahou vytvářet názory, které jsou na těchto lžích založeny. My si dnes ukážeme, že šiřiteli dezinformací nejsou jen malé garážové hlásné trouby Ruska, ale jsou mezi nimi velké české mediální domy. Dezinformace často šíří i čeští političtí představitelé, nebo zahraniční média, která jsou veřejností vnímána, jako důvěryhodná. Na Čtvrtém Králi se pokusíme exkluzivně ukázat, jak takové lhaní a manipulace s fakty vypadá.
Co je dezinformace
Význam pojmu „dezinformace“ doslova je:
Dezinformace (z latiny: de = od, informare = vzdělávat, upravovat) je lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti. Je v antagonistickém postavení k pravdivé zprávě.
Je tedy zřejmé, že dezinformace je jen poddruhem lži. Dezinformovat znamená lhát, lživě informovat. Pokud někdo dezinformuje, pak lže takovým způsobem, že svojí lež vydává za informaci, anebo zprávu. Typickou dezinformací například incident z Listopadu 2017, při kterém ruské ministerstvo obrany na svém Twitteru publikovalo fotografii, která údajně ukazovala spolupráci mezi americkými jednotkami a ISIS. Ve skutečnosti se však jednalo o záběr z počítačové hry. Šlo tedy o záměrně vypuštěnou lež, kterou ruské ministerstvo vypustilo jako informační zprávu s cílem poškodit veřejné mínění o aktivitě Spojených Států.
Případ s ruským ministerstvem obrany jsme nevybrali náhodou. Jedná se o incident, který si do své reportáže o dezinformacích vybrala Česká Televize ve vysílání ze dne 19.11.2017. Mezi další údajně dezinformační zprávy pak patřil příspěvek Vlasteneckých novin. Titulek praví: „Výplod bruselského mozku: Označování země původu potravin musí být zakázáno. Je to nacionalistické“ Po přečtení příspěvku zjistíme, že autor se pouze odkazuje na web eOdborář.cz, který netvrdí, že označování potravin je potřeba zakázat, ale uvádí, že „EU nechce, aby na výrobcích byla vyznačena země původu. Prý je to nacionalistické.“ Ani eOdborář ale není původcem zprávy a odkazuje se na web afaritaliani.it. Ten zprávu skutečně přinesl a píše v ní, že Itálie přijala opatření, podle kterého musí výrobci těstovin na obalu uvádět, odkud potravina pochází, protože Italové chtějí kupovat italské. To je skutečně pravda a o problému píše web Politico, který uvádí, že opatření je pro EU problematické. To proto, že Italové se nejprve měli v EU prosit o svolení a správně by nyní Evropská komise měla zasáhnout. Ta ale zasahovat nechce, protože už dříve dala Francouzům podobnou výjimku u mléčných produktů a jednalo by se tak o dvojí metr. Zakazovat uvádění země původu na obalech ale dosud skutečně nikdo nechce. Je tedy zřejmé, že příspěvky webů VlasteneckéNoviny.cz a eOdborář.cz byly dezinformační. Autoři v nich šířili protibruselskou propagandu, založenou na nepravdivých tvrzeních. Vědomě lhali.
Také ČT má máslo na hlavě
Jak si ale ukážeme dále, i Česká televize nese na věci svůj podíl viny. Ústy redaktora Jana Šilhana jsme se totiž dozvěděli, že: „Ve skutečnosti v daném případě Brusel nechává výrobcům volnou ruku.“ Jenže ani to není pravda. V rámci EU platí nařízení 1169/2011, které upravuje povinnosti výrobců potravin označovat obaly svých výrobků zemí původu. K tomu se velmi konkrétně vyjádřila také česká Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Ta ve svém vyjádření uvádí, že do druhů potravin, kde je označení povinné, spadá pouze maso. Jenže jedním dechem dodává, že povinnost vyznačit zemi původu platí i tehdy, kdy by mohla vzniknout domněnka, že původ potraviny je jinde, než jaký je skutečný původ. Toto opatření je platné vždy, ne jen pro maso. To úřad vysvětluje doslova takto: „pokud by však obal rýže obsahoval nějaké texty, obrázky, grafiku atd., které by navozovaly dojem, že rýže byla vypěstována např. v Itálii, ale ve skutečnosti byla zemí prvovýroby Indie, pak už by bylo nutné spotřebitele náležitě o původu potraviny informovat.“ Tvrzení Jana Šilhana, že „v daném případě Brusel nechává výrobcům volnou ruku,“ není pravdivé. Pakliže evropská legislativa jasně reguluje, v jakých případech musí výrobce potravin uvádět zemi původu, tak se rozhodně nejedná o volný trh, nebo volnou ruku. Uvedené prohlášení ale nejspíš není dezinformací. Je totiž rozdíl mezi lží šířenou záměrně, a omylem. Pakliže redaktor ČT lhal nikoliv vědomě, ale nedopatřením, pak se jedná o misinformaci. Jan Šilhan se snažil ukázat příklad dezinformačních webů, přičemž s legislativou, která problematiku řeší se asi seznámil, bohužel nikoliv dostatečně.
Dezinformace číhají i v ověřených médiích
Podíváme se na dezinformaci, kterou česká média šíří pravidelně už několik let. Web iDnes.cz (toho času vlastněný skupinou Agrofert) doslova uvádí:
„Zimní pneumatiky jsou povinné od listopadu do konce března za zhoršených povětrnostních podmínek.“
Pojďme si to rozebrat. Autor operuje s pojmem povětrnostní podmínky. Význam slova povětrnost doslova zní:
„průběh počasí v dané oblasti a určitém delším období“
Platí tedy, že když se počasí zhorší, musíte mít od listopadu do konce března na autě zimní pneumatiky? Ne. Tuto povinnost definuje § 40a zákona 361/2000 Sb. Ten udává, že povinnost zimního obutí je podmíněna tím, že se na silnici vyskytuje souvislá vrstva sněhu, led, nebo námraza, nebo se dá vzhledem k povětrnostním podmínkám předpokládat, že takové okolnosti nastanou. Mezi zhoršené povětrnostní podmínky patří například i hustý déšť, ale povinnost mít zimní pneumatiky tím nevzniká. Jen proto, že je listopad a venku prší, nemá motorista žádný důvod k tomu si myslet, že o několik kilometrů dál bude mrznout, když je venku 10 stupňů nad nulou. Demonstrovali jsme tedy situaci, kdy skutečně panují zhoršené povětrnostní podmínky, ale povinnost mít zimní obutí neplatí. Tvrzení autora příspěvku na iDNES je dezinformační. Autor, ve snaze šířit svůj názor, že v zimě by se mělo jezdit na zimních pneumatikách, lhal. Takhle vzniká dezinformace. Uvedené tvrzení autora iDNES, nějakého Františka Dvořáka, je dezinformační.
Dezinformace v parlamentu
Bylo nebylo, v poslanecké sněmovně se projednávalo zpřísnění trestů pro řidiče, kteří se odmítnou podrobit zkoušce na alkohol.
„Já jsem kategoricky a razantně pro, protože považuji za neomluvitelné, když někdo jede pod vlivem alkoholu (…) Jestliže někdo odmítne dechovou zkoušku, tak k tomu má asi nějaký důvod – tedy pil.“ – Marek Černoch, Úsvit
„Jestliže odmítnu jako řidič dechovou zkoušku s tím, že se budu chtít vyhnout trestnímu stíhání, tak přestupek je málo. Má to být trestný čin.“ – Bronislav Schwarz, ANO
Uvedeme, že dechová zkouška a zkouška na alkohol jsou dva naprosto odlišné pojmy a předložený návrh zákona se týkal odmítnutí zkoušky jako takové. Odmítnutí způsobu provedení zkoušky, tedy konkrétně odmítnutí dechové zkoušky, je naprosto legální. Každý řidič může požádat o provedení odborné lékařské zkoušky, místo dýchání do policejního testeru. Toto opatření není v zákoně náhodou – test na přítomnost alkoholu v dechu pomocí alkoholového testeru je nespolehlivá metoda měření. Policie situaci zhoršila tím, že do své výbavy zakoupila přístroje Drager z levnější produktové řady – totiž řady „orientačních“ měřidel. Firma Drager má ale ještě jednu, dražší kategorii, a to jsou měřidla tzv. „průkazná.“ Liší se metodou detekce a levnější přístroje českých policistů pozitivně reagují například na žvýkačky, zubní pasty, ústní vody a spreje, pralinky, léky, mentolové bonbony a další produkty. I proto se jim mezi českou automobilovou komunitou přezdívá „detektory pralinek.“ Poslanec Černoch byl tehdy v parlamentu za hnutí Úsvit a jeho neschopnost chápat psaný text klasifikujeme pouze jako misinformaci. Lhal, ale nevědomky. Jednoduše se spletl. Poslanec Schwarz je ale v jiném postavení. Bronislav Schwarz, tehdy poslanec za ANO, vystudoval vojenskou akademii v Brně, byl profesionálním vojákem. Po odchodu z armády se stal profesionálním policistou. Za dobu svého působení vystřídal pozice hospodářské kriminality, vedoucího obvodního oddělení, ale třeba i vedoucí oddělení hlídkové služby, nebo dokonce velitel služby pořádkové policie. V kariéře dále pokračoval jako velitel městské policie v Mostě. Schwarz, jako bývalý policista z pořádkovky a strážník městské policie měl znát dopravní zákon, zákon o policii a zákon o obecní policii. Výčet jeho pracovních pozic je tak široký, že by tuto legislativu měl být schopen odříkat zpaměti. Pamatujme na to, že tresty za řízení pod vlivem alkoholu jsou dnes skutečně vysoké a jediné co stojí mezi řidičem a jeho svobodou pohybu je policista, který musí znát zákony. Pakliže policista zákony nezná, může z nevinného řidiče rázem udělat zločince! Obviněný bude horko těžko prokazovat, že policista jednal protiprávně, když jeho odmítnutí provedení dechové zkoušky zaznamenal jako odmítnutí provedení zkoušky jako celku a řidiči na místě odebral řidičský průkaz. Řidiči neodmítají provedení dechové zkoušky, protože jezdí opilí, ale protože je to nespolehlivá metoda měření, jejíž odmítnutí je právo a nikoliv zločin. Z úst Bronislava Schwarze tak vyšla dezinformace jako vyšitá.
Názorová propaganda
Mnohem nebezpečnější, než dezinformace, je názorová propaganda. Dezinformace je lež a pouhou kontrolou faktů lze takovou lež odhalit. Propaganda ale nemusí nutně pracovat se lží. Cílem propagandy je šířit názor, nikoliv nutně lhát. Stačí tedy vzít pravdivé údaje a podat je takovým způsobem, aby to odpovídalo požadované agendě autora. Propaganda neměla vždy negativní konotaci, tu dodal až nacistický ministr propagandy Goebbels. Určitou formu propagandy má množství zemí dodnes. Například USA mají Bureau of Public Affairs, neboli Výbor pro veřejné záležitosti. Náplní práce takového výboru je „pomáhat Američanům porozumět důležitosti zahraniční politiky.“ Tento výbor informuje veřejnost například o tom, že Irák má zbraně hromadného ničení a je potřeba podniknout do Iráku invazi, nebo informuje o tom, že Irák tedy žádné zbraně hromadného ničení neměl, ale chyba to nebyla a vojáci tam zůstanou, protože teď už je to válka proti terorismu. I Česko má svůj propagandistický nástroj, kterým jsou primárně neziskové organizace, nebo nově otevřené Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. I český úřad se dušuje, že určitě nejde o propagandu: „Centrum nebude šířit ničí propagandu, ale odborné poznatky z oblasti bezpečnosti a vzniká po vzoru obdobných analyticko-komunikačních pracovišť, která již dnes existují zejména v Pobaltí nebo např. ve Velké Británii.“ Mezi odborné poznatky patří ve Velké Británii například informace o tom, že regulace zbraní funguje. Ostatně, na základně důvodových zpráv a odborných posudků se schvaluje legislativa. Níže si ukážeme, že to v té Británii není tak růžové, jak odborné poznatky popisovaly. Pakliže stát financuje z veřejných peněz úřad, který říká lidem, co si mají myslet, nebo rozhoduje o tom co je a není pravda, je to propaganda. Je jedno, jakými slovíčky tento termín nahradí, vždycky to bude ze své podstaty propaganda.
Propaganda GPG
Jedním z populárních předmětů současné propagandy je například genderová (ne)vyváženost. Státní a politická propaganda šíří názor, že ženy jsou za svou práci údajně odměňovány hůře, což je údajně špatně. Například Eurostat uvedl a média převzala, že v EU vydělávají ženy v průměru o 16% méně, než muži. Tato informace je prezentována jako nežádoucí a EU vynakládá nemalé prostředky nejen na propagandu, ale také na řešení tohoto (ne)problému. Rozdíl mezi příjmy žen a mužů je obecně nazýván GPG, neboli Gender Pay Gap a vyjadřuje číslo. V ČR za tímto účelem funguje projekt 22% k rovnosti, a sídlí na webu rovnaodmena.cz. Celý projekt je financován z peněz EU. Projekt má na webu hezkou kalkulačku odměn, která ukazuje, o kolik mají ženy nižší příjmy vzhledem k místu práce, věku a dosaženému vzdělání. Dozvídáme se, že například ženy-technici v Královehradeckém kraji pracující v oboru ICT ve věku 27 let mají o 12.3% nižší příjmy, než jejich mužské protějšky. Tyto průzkumy a kalkulačky ukazují v nahotě celý problém s GPG. Ženy v IT často působí na pozicích testerů – tedy zaměstnanců, jejichž pracovní náplní je testovat aplikace. Vyžaduje to určitou odbornou znalost a zaučení, ale samotné programování software vyžaduje odbornost a znalosti mnohem vyšší. Pro státního úředníka je to ale jedno, nedokáže rozdíl kvantifikovat a obě pozice uvažuje stejně. Na konec se ale stejně dozvíme následující: „Výsledná částka je medián hrubé měsíční mzdy včetně odměn a bonusů, která se přepočítá vždy na celý pracovní úvazek.“ Muži totiž statisticky pracují déle, berou si delší přesčasy a dostávají proto více odměn. Logicky tedy budou jejich průměrné příjmy vyšší. Žádná z těchto kalkulaček, ani Eurostat sám, nejsou schopni doložit konkrétní příklad dvou pracovních pozic, kde žena a muž pobírají výrazně rozdílné mzdy a vykonávají identickou práci. To proto, že takové případy běžně neexistují.
Šestnáctiprocentní rozdíl v příjmech mužů a žen je prostým vyjádřením přírozeného výběru. Ženy preferují péči o rodinu, volný čas strávený s dětmi a preferují takové pracovní pozice, kde vývoj probíhá pomaleji a návrat do takovéjo odvětví po rodičovské dovolené bude jednodušší. S tímto stavem jsou lidé spokojení, proto tento stav nastal. Stát ho navíc podpořil desítky let trvajícími sociálními projekty a programy, které umožňovaly rodičovskou dovolenou čerpat jen ženám. Rovněž rozvodová řízení jsou vedeny ve prospěch žen, protože ženy bývají starostlivější rodiče, než muži. Tento stav je vyjádřen 16% rozdílu v příjmech mezi všemi pracujícími muži a ženami. Je to číslo, které vyjadřuje stav věcí tak, jak jsou s nimi lidé spokojení. Až státní propaganda a politický lobbing z něj vytvořili problém, na jehož řešení je potřeba vynakládat ohromné prostředky. Problém, o kterém do té doby nikdo neslyšel a nikdo si na něj nestěžoval.
Snižovat index GPG na základně analýz, které nejsou schopny spolehlivě identifikovat a kvantifikovat skutečný, nespravedlivý rozdíl, je jako tvrdit, že ČR má podle dat ČSÚ v populaci 51% žen a 49% mužů a proto je potřeba přebytečné ženy vystřílet, aby se problém vyřešil.
Objektivita je relativní
I ty nejlepší noviny jsou tvořeny žurnalisty a žurnalisté jsou pouze lidé. Žurnalista má svůj názor, politickou orientaci a obé lze pozorovat ve stylu, jakým píše své novinářské příspěvky. V Česku tomu říkáme objektivní novinařina, protože naši novináři s námi sdílí jazyk, geografickou polohu, kulturu, zákony a mnoho dalšího. Jelikož je česká společnost víceméně homogenní, bude se světonázor novináře a světonázor čtenáře lišit relativně minimálně. Stran složitých společenských otázek bude panovat názorová shoda. Zahraniční média ale pracují s jinou kulturou, jiným jazykem a jinými zvyklostmi a proto je zaujatost zahraničních autorů pro českého čtenáře mnohem lépe viditelná. Tuto novinářskou zaujatost si nyní ukážeme právě na zahraničním zpravodajství.
Typickým příkladem může být společenský názor na legální držení zbraní u nás a v Británii. Zatímco u nás je společnost spokojená s relativně benevolentní legislativou, která umožňuje lidem nakupovat a držet zbraně, v Británii je tomu přesně naopak. Pistole, pušky, a vůbec všechno kromě sportovních a loveckých brokovnic je přísně zakázáno. Zákaz je tak striktní, že britský střelecký národní tým musí trénovat ve Švýcarsku a levicoví aktivisté si z nich dělají legraci a mají radost z toho, jak jim pěkně zaškodili. Ten, kdo je přichycen se zbraní (třeba i doma), se může těšit na minimální pětiletý trest odnětí svobody. K tomuto opatření Británie přistoupila v roce 1996 po tragické události, při které střelec s legálně drženými zbraněmi zavraždil 16 dětí a jejich učitelku a postřelil mnoho dalších. Funguje opatření v Británii? Britský tisk tvrdí, že ano. Nejnesvobodnější legislativa na světě ve věci držení zbraní prý funguje, protože množství zastřelených je minimální. Měla by tedy i Česká republika zcela zakázat držení zbraní? Pojďme se podívat na čísla: Podíváme se do Wikipedie a skutečně – Velká Británie je na samém chvostu světového žebříčku s pouhými 0.06 vraždami zbraní na 100.000 obyvatel.
Zdá se tedy, že informace je pravdivá, o tvrzení tedy nemůže být pochyb. Čtenář si má myslet, že regulace zbraní je dobrá a méně zbraní mezi lidmi = větší bezpečí. Česká republika se svojí benevolentní zbraňovou legislativou by měla být na opačném konci spektra, nebo alespoň pořádně daleko. Jenže není. ČR je jen o několik míst dál, na místě 17, s 0.15 zavražděných střelnou zbraní na 100.000 obyvatel. Francie je na místě 26. Daleko za Francií jsou ještě Itálie, nebo Kanada. Všechno země, kde jsou zbraně buď zcela zakázané, nebo je jejich držení výrazně omezeno a přesto je tam počet vražd zbraní výrazně vyšší, než u nás.
Jenže tady čísla ještě nekončí. Je totiž rozdíl mezi množstvím lidí, kteří byli zabiti nějak a množstvím lidí, kteří byli zabiti zbraní. Zbraně jsou v Británii nelegální, proto se dá předpokládat, že vraždy nebudou prováděny primárně střelnou zbraní, ale jinak. Kdybychom například zakázali jízdu automobilem, logicky by se velmi snížil počet dopravních nehod. To samo o sobě neznamená, že opatření je užitečné. A skutečně, zajímá-li nás kolik lidí bylo úmyslně zavražděno v roce 2016 v Británii a u nás, je rozdíl ohromující. Zatímco v České republice bylo 0.61 úmyslných vražd na 100.000 obyvatel, v Británii to bylo 1.20 úmyslných vražd na 100.000 obyvatel. Polepšili si Britové alespoň dlouhodobě? Také ne.
Zatímco u nás se množství vražd stabilně snižuje, v Británii už několik let roste. Všimněte si také prudkého nárustu vražd před přelomem tisíciletí, tedy hned po zavedení nové legislativy, která zcela zakázala lidem držet zbraně na svoji obranu. Vrahové a lupiči si zjevně novou legislativu k srdci nevzali a bezbranné obyvatele a jejich domy vzali útokem. Příspěvek Independentu se snaží dokázat, že jedinou jinou možností, jak nakládat se zbraněmi na veřejnosti, je americká cesta. Zeširoka otevřená legislativa, která umožňuje získat zbraně všem, ale nosit je jen tam, kde to není zakázáno. Jaké je překvapení Američanů, když nejdřív ozbrojili šílence a poté stejně impotentní legislativou zakázali lidem se bránit na nejvíce exponovaných místech – tedy například ve školách, kam zákonadbalí občané zbraně nosit nesmějí. Čtenáři Independentu je tedy na zlatém podnose naservírován názor, že je lepší připravit o život ročně stovky můžů, žen a dětí ve jménu sporné politické ideologie, tedy že zbraně jsou špatné. Žurnalista respektované publikace tedy zcela vypustil data o zemích, jako je Česko, prostě proto, že jeho názor na celou problematiku mu připadá správný a Britové se přece nebudou srovnávat s takovým podnárodem jako jsou Češi. Čechům přijde britský systém objektivně paranoidní a šílený. Britům zase přijde český systém objektivně nezodpovědný, nebezpečný a také šílený. Autor je ale, stejně jako čtenáři, Brit, tedy jemu i jeho čtenářům přijde jeho postup naprosto objektivní.
Máme na ně složky
Na české scéně se dokonce objevil seznam dezinformačních webů, který zkompiloval Reflex. Na něm se dozvíme, že Parlamentní Listy jsou dezinformační web. Důkaz dezinformací, tj. záměrně šířených lží, tam budete hledat těžko. Podle Reflexu jsou Parlamentní Listy dezinformační, protože „Výběrem zpravodajských článků a způsobem zpracování témat se často dopouští manipulace.“ Jakou manipulaci mají autoři na mysli vysvětleno není a celá fráze je tak obecná, že by se podle stejného klíče měl na seznamu dezinformačních webů objevit samotný Reflex.
Další seznam dezinformačních webů zkompiloval spolek Evropské hodnoty. Jedná se o zapsaný spolek vedený Jakubem Jandou. Ten se do spolku dostal jako zástupce ředitele krátce po tom, co natočil sólové gay porno. Podle výroční zprávy pro rok 2017 se jedná o nevládní odbornou instituci, která zaměstnává genderově velmi nevyvážený kolektiv a jejich ztrátový rozpočet je ze 72% sanován z veřejných peněz. I na tomto seznamu najdeme web Parlamentní Listy. Důkaz záměrně šířených lží budete i zde hledat marně. Podle Evropských hodnot je web dezinformační kvůli tomu, že „výskyt manipulativních technik na Parlamentních listech dosahuje nezanedbatelné intenzity.“ Konkrétní příklady dezinformací přiloženy nejsou.
Nakolik úsměvně takové registry a seznamy působí, média je využívají, jako by šlo o státní registr odsouzených lhářů. Například v příspěvku o misinformaci, kterou publikoval šumperský policista Marek Chrastina, se iDnes.cz odkazuje právě na seznam spolku Evropských hodnot. V odkazovaném příspěvku pak iDnes uvádí: „Většina českých dezinformačních webů je netransparentní, u většiny z nich není možné zjistit provozovatele, skutečné autory ani finanční zdroje.“ Tak třeba právě web iDnes patří pod skupinu MAFRA. Ta patří Agrofertu. Agrofert patří nerovnoměrně dvěma svěřenským fondům AB private trust I a II. Zakladatelem a obmyšleným fondu AB private trust I je Andrej Babiš, ale správcem fondu je Zbyněk Průša. Připadá vám transparentní, když k vysvětlení vlastnické struktury novin potřebujete po ruce sbírku zákonů, abyste dokázali vysvětlit, jakou pozici zastává „obmyšlený svěřenského fondu?“ Komu tedy přesně iDnes patří? A jak můžeme považovat celé vydavatelství MAFRA za důvěryhodné, když je známa kolaborace bývalého novináře MF DNES s Andrejem Babišem za účelem poškození jeho politické konkurence?
Závěr
Žádné médium, noviny, nebo politik nejsou ve svých projevech objektivní. Všichni jsou to totiž lidé, všichni mají své názory a budou psát a hovořit jen tak nezaujatě, jak jim jejich vlastní názor a přesvědčení dovolí. První a nejdůležitější obranou proti dezinformacím a propagandě je vždy zdravý úsudek čtenáře. Nejdůležitější prioritou novináře je, abyste si koupili jeho noviny, nebo četli jeho příspěvky. Nejdůležitější prioritou politika je být zvolen. Nejdůležitější prioritou zapsaného spolku financovaného většinově z veřejných peněz je získat tyto veřejné peníze. V těchto prioritách nikde nefigurují slova pravda, objektivita, nebo nezištnost.
Neexistuje žádný jeden ověřený zdroj, ze kterého by měl čtenář přebírat veškeré příspěvky jako univerzální pravdu. Nedbejte výzev prověřených médií, která označují alternativní zpravodajské weby jako dezinformační. Dnes jsme si názorně ukázali, že dezinformace rozhodně nepocházejí pouze z alternativních zpráv. Kdyby nepravidelné publikování dezinformačních zpráv mělo být jediným kritériem pro rozhodování o tom, jaké médium číst, nesměl by nikdo číst vůbec nic. Tím jediným skutečným arbitrem, který nezaujatě, nezištně a poctivě hodnotí důvěryhodnost, pravdivost a objektivitu zprávy, jste jedině vy sami.