Taxi Taxi

V Praze probíhá zajímavé dějství. Provozovatelé regulovaných taxi služeb protestují proti oprávnění společnosti Uber podnikat. Pojďme se na to podívat.

Co je Uber

Uber je soukromá společnost, která provozuje mezinárodní síť smluvní přepravy. Obchodní model Uberu je však odlišný tím, že poskytování této služby v podstatě znovu vynalezl. Společnost poskytuje pouze mobilní aplikaci, zajišťuje její vývoj a reklamu. Uber nezaměstnává žádné řidiče a nevlastní žádné automobily. Uživatel aplikace tak může fungovat jako řidič, když se doma nudí, nebo jako zákazník, když cestuje v cizině. V závislosti na tom, v jaké zemi Uber používáte, řeší tento způsob dopravy několik problémů:

• Uživatel ví, s kým jede. Už při objednání je uživateli sdělena identita řidiče, fotografie, jeho hodnocení. Hodnověrnost fotografie tak lze ověřit ještě před nastoupením do auta.
• Uživatel zná správnou trasu. Cíl cesty zadává uživatel do aplikace při objednání, ta ukáže kompletní trasu přes Google Mapy a řidič musí tuto trasu následovat. Odchýlit se může jen s vaším svolením. Mapy Google navíc počítají s provozem, stavebními úpravami kolonami a nehodami.
• Uživatel ví, kolik platí. Řidiči zákazník nikdy nic neplatí. Veškeré platební údaje zadává zákazník do aplikace, ta uživateli sděluje přibližnou cenu při objednání a po skončení jízdy vyúčtuje cestovné zákazníkovi a posílá odměnu řidiči. Není tedy nutné mít hotovost, znát kurzovní lístek, nebo se obávat zneužití platební karty neznámým řidičem.

Někteří čtenáři si jistě všimli, že stejné otázky si kladli úředníci, když chtěli zajistit bezpečnou přepravu. Vyřešili to způsobem sobě vlastním a jedná se zároveň o argumentační body řidičů taxi, kteří tyto legislativní požadavky prezentují jako výhody používání taxíků proti Uberu. Porovnejte sami:

• Uživatel ví, s kým jede? Neví. Identitu řidiče uživatel zná až po tom, co nastoupí do taxi a vidí jeho fotografii jméno, protože to je legislativní požadavek. To už ale může být pozdě, navíc řidič sedí vpředu, dívá se dopředu a jeho obličej není vidět. Záznam o identitě osob, pohybu vozidla a cíli cesty neexistuje.
• Uživatel zná správnou trasu? Nezná. Zná ji řidič, protože je legislativně podmíněn znalostí místopisu a z toho je i zkoušen, než je mu udělena koncese. Zda se těmito znalostmi také řídí, je věc jiná. I ten nejpoctivější řidič však může jen těžko konkurovat počítači, který sleduje a analyzuje dopravní situaci v celém městě, v reálném čase.
• Uživatel ví, kolik platí? Neví. Ceny taxi jsou tvrdě regulovány, musí být vypsány na vozidlech zvenku i zevnitř. Turisté ovšem nemají tušení, kolik peněz je 1000 Kč, nebo kolik mil je jeden kilometr, neznají kurzovní lístek, kartou se mnohdy platit nedá, neznají české bankovky a jsou jen těžko schopni posoudit, kolik peněz je jízda vlastně stála. Taxametry jsou pak jen špatný vtip. K jejich ošálení dochází naprosto běžně.

Efektivitu opatření vymáhaných státem a těch, které vymáhá Uber, si může každý porovnat sám. Uber funguje na principu dobrovolnosti, tedy kapitalismu. Špatné řidiče taxi nikdo neodhalí a z trhu nikdy nezmizí, zatímco špatný řidič Uberu nasbírá záporná hodnocení velmi rychle a nikdo s ním nebude chtít jezdit. Pravidla státu jsou vymáhána velmi drahým a početným státním aparátem, který se velmi neefektivně snaží taxikáře donutit k poslušnosti. Snaží se o to již zhruba 70 let a pověst taxikářů je rok od roku horší. Nefunguje to. Pravidla Uberu nejsou vymáhána nijak, nevyžadují žádné kontroly, legislativní opatření, nebo dotovaný dohledový orgán. Nečestné jednání je identifikováno v podstatě okamžitě, podvedení uživatelé dostávají kompenzace a dostávají je rychle. Podvodníci ze sítě na trvalo mizí. Podvodník se do sítě může zkusit zaregistrovat pod falešným jménem, ale vozidlo, jeho bankovní údaje, funkční adresa bydliště a další nacionále se falšují jen velmi těžko.

Uber a kontroverze v české republice

Různé země mají různé zákonné rámce pro provozování placené přepravy osob, proto je situace společnosti Uber v každé zemi jiná. Někde funguje provoz bezproblémově, jinde se státy snaží Uber vystrnadit nařčeními z nelegálního provozu. Vlády i představitelé měst se pak snaží přesvědčit voliče, že regulované taxíky jsou lepší a bezpečnější řešení (o tom jsme již hovořili výše). V zásadě lze ale stanovit univerzální pravidlo:

Úroveň korupce v libovolném městě je přímo úměrná snaze města zakázat Uber.

Zákonná úprava v Česku rozděluje dva druhy přepravy osob, totiž normální taxíky a pak smluvní přepravu. Na vozidla v první jmenované kategorii lze na ulici mávat, jsou označena jako taxi a musí plnit nejrůznější regulace. Vozidla v druhé jmenované kategorii označena být nemusí, jejich regulace je minimální a nelze na ně mávat.  Uber využívá volnosti poskytnuté legislativou o smluvní přepravě.

Dříve byla praxe taková, že zákazník nosil v telefonu číslo na službu smluvní přepravy, té zavolal a domluvil si čas, místo vyzvednutí a cíl cesty. To se výrazně lišilo od cílové skupiny provozovatelů taxi, kde zákazníci na nic takového neměli čas, náladu, neznali kontakt na smluvní přepravce a potřebovali někam jet teď hned – zamávali si na taxík a jeli prvním autem, které zastavilo. Takové služby si tedy přímo nekonkurovaly, neb přesah obou druhů přepravy nebyl velký. Uber tuto rovnováhu mění. Jediné, co uživatel potřebuje, je aplikace v telefonu. Moderní technologie v každém chytrém telefonu totiž umožňují většinu potřebných informací zjistit automaticky a všechny ostatní rychle zadat. Uživatel tak stisknutím jediného tlačítka sdělí všechny údaje nutné ke sjednání smluvní přepravy (jako by zavolal na dispečink a sdělil svou polohu, čas a místo vyzvednutí a cíl cesty), akorát že tento proces místo několika minut zabere asi 3 sekundy.

Smluvní přeprava tím začala svým zákazníkům nabízet možnost jet teď hned. Aplikace uživateli sděluje polohu vozidla a uživatel může autu jít naproti. Nemusí mávat na taxík v dešti, nebo mžourat z okna, jestli už přepravce přijel. Uber prostě odstranil všechny nevýhody smluvní přepravy a tím připravil regulované taxíky o všechny výhody. Uber je z legislativního pohledu v Česku zcela legální, ale staví taxikáře do nefér pozice. A to je celý problém.

Taxikáři

Zajímavostí současného sporu tak není jeho existence, nespokojenost taxikářů se současnou situací asi nikoho nepřekvapí. Zajímavý je názor taxikářů. Jim nejde o zrušení šikanující regulace, jde jim o šikanování všech ostatních. Podobný narativ lze pozorovat u voličů současných parlamentních stran ve smyslu:

„Já mám kozu, soused dvě. Nechci další kozu, chci aby sousedovi jedna koza chcípla.“

O taxikářské kultuře nejde napsat nic nového. Už od dob minulé totality jsou historky z hlavního města často opředeny příběhy, ve kterých více či méně vystupují řidiči taxíků, kteří více či méně okrádají lidi. Někteří počítají Eura kurzem 15:1, jiní mají turbo taxametr, další kouří zákazníkům do obličeje. Kvalita služeb v oblasti provozování taxi je nízká, protože stát brání konkurenci. Regulován je vzhled, vybavení, ceny, způsob plateb. Taxikář nemá důvod zlepšovat své služby, protože bude-li dobrým taxikářem, jeho služby nikdo navíc neocení. Bude-li špatným taxikářem, nedojde žádné újmy, protože zákazník nemá na výběr a pokud chce jet taxíkem, musí jet s ním.

Ochota, kvalita a úroveň taxikářů je shodná s úředníky. Špatně odvedená práce se netrestá, motivace ke zlepšení neexistuje. A kdo rozhoduje o regulaci taxíků? Úředníci.

Státem budovaný monopol na regulaci taxi služeb tak začal velmi rychle plodit své ovoce. Řidiči taxi zformovali novou, uzavřenou kastu, kde platí nepsaná pravidla silnějších. Vzpomeňme na legendární případ růžového bijce z taxíku, který vysklil kufrové dveře Mercedesu a pak napadl řidiče. Tato podivná růžová existence je podle magistrátu prověřeným a spolehlivým řidičem, který vás přepraví mnohem bezpečněji, než nějaký Uber. Růžový bijec, tedy řidič taxíku, měl veškerá oprávnění a vozil lidi. Událost se stala před sedmi lety. Pražský magistrát měl plných sedm let na to, aby situaci zlepšil. O sedm let později vzniká série videí. Nikoliv úředníci, nikoliv kontroly, nikoliv autority, ale obyčejní lidé dokumentují jednání nepoctivých taxikářů, kteří napadají policii, pasažéry, mají v autech plynové pistole a mají chování na úrovni vězeňské populace.

PRAŽSKÝ MAGISTRÁT

Veřejnost nyní vidí, že extrémní regulace celého odvětví se zcela míjí účinkem a systém vůbec nefunguje. I přes drakonické tresty taxikáři stále kradou. Množství regulací, které stát vytvořil na ochranu spotřebitele tak slouží k újmě spotřebitele. Trh je uzavřený, konkurence nízká a inovace jsou nelegální (těžko lze inovovat, když vyhláška diktuje jak bude taxi provozováno, s jakými lidmi a za kolik peněz). Inovace, nebo kvalita služeb je tak pro každého taxikáře až tou poslední prioritou. Jako každé jiné podnikání, ani taxikaření nemá v Česku důvěryhodnou a ustálenou legislativu, takže zákonné normy a vyhlášky se stále mění.

Úředníci pražského magistrátu stojí před nelehkým úkolem. Na první pohled je jasné že kompletní deregulace celého taxi průmyslu by problém zcela vyřešila a provozovatelé taxi by se konečně utkali na férovém bojišti, kde jedinou zbraní zůstane kvalita služeb pro zákazníka. Jenže to magistrát nemůže potřebovat, ukázalo by to totiž zbytečnost celého aparátu, který na regulaci taxi služeb dohlíží.

Po desetiletí tak panoval status quo, kdy lidé taxikáře oprávněně nenáviděli, ale jejich služeb využívali. Stát neumožňoval žádnou alternativu a úředníci to dokládali tvrzeními ve stylu „bez regulací by to bylo ještě horší.“ Prostor pro konkurenční boj je v taxi průmyslu tak minimální, že socialistické regulace magistrátu transformovaly způsob vedení konkurenčního boje mezi poskytovateli služeb. Zatímco v neregulovaných odvětvích firmy soupeří o přízeň zákazníků, v odvětví taxi se soupeří v síle politického lobbingu a vlivných kontaktů. Na kvalitu služeb se nehledí, protože všechny myslitelné parametry služby reguluje stát, jinou možnost zákazník nemá a tak investice do zvyšování kvality služeb nedává smysl. Firmy utrácejí především za úplatky politikům a magistrátu, aby jim byly přihrávány kontrakty na provoz lukrativních parkovišť a čekacích míst.

Magistrát nyní musí vymyslet, jak obhájit svou vlastní existenci a důležitost jako regulující orgán, který selhal ve své aktivitě na celé čáře. Situaci jim komplikuje nejen silná podpora veřejnosti k deregulaci a samotnému Uberu, ale také fakt, že skrze taxikářskou lobby tečou úředníkům do kapes ohromné peníze. Pokud by magistrát přestal regulovat taxi průmysl, připravil by tím vlastní úředníky o výhody lukrativní korupce. Je tedy nutné přesvědčit veřejnost o nutnosti vymáhání hloupých nařízení v situaci, kdy už veřejnost dávno prohlédla a žádné regulace nechce.

Závěr

Jednání taxikářů tak působí jako komický výjev ze staveniště, kde dělníci protestují proti používání bagrů a rozdávají ultimáta: Díry se budou kopat krumpáčem a bagry budou zakázány. Nebo začnou rabovat.

Řidiči taxi nemají žádné vzdělání, nadání, um, nebo talent, který by byl k výkonu jejich profese potřeba. Jsou to lidé, kteří se naučili řídit auto, stejně jako všichni ostatní. Nejsou ale schopni pochopit, že to je nečiní výjimečnými a neopravňuje je to k výhradnímu provozování nějaké přepravní služby. V současné době taxikáři blokují vjezd na ruzyňské letiště, blokují dopravu v Praze, útočí na řidiče konkurenčních služeb, fyzicky je napadají a ničí jejich auta.  A to jsou ti stejní lidé, kterým magistrát rozdal licence a dušuje se, že právě oni jsou ti jediní, prověření řidiči, se kterými je zákazník v bezpečí.

Zatímco dříve musel Uber konkurovat kvalitou služeb, nižší cenou a investovat do propagace, nyní nemusí. Uberu teď stačí nedělat vůbec nic – lidé mají na výběr mezi přepravou, kde auto řídí prověřená osoba s dobrým hodnocením, nebo přepravou, kde auto řídí náhodný násilnický psychopat z ulice, který se ohání bezcenným papírkem z magistrátu.