Měli by být registranti na úrovni manželů? Měl by stát uznávat manželství homosexuálů? Mají mít homosexuální partneři možnost adoptovat děti? Toto vděčné téma slouží k odvedení pozornosti už celou řadu let a mocipáni jej zhusta využívají ve své snaze rozhádat společnost, podle vzoru rozděl a panuj. Celá věc je naprostá banalita.
„Manželství homosexuálů“ je volným pokračováním rozkladu kulturní jednoty. Je to oxymoron. Manželství je pojem, kterým se po staletí rozuměl svazek ženy a muže, tedy základ nutný pro stvoření nukleární rodiny, která byla vždy základní jednotkou státu. To proto, že svazek muže a ženy je zpravidla schopen splodit potomky, kterým předají své hodnoty a kulturu. To už ale není pravda – například anglická Wikipedie už dávno změnila význam ze svazku muže a ženy na „svazek lidí“. Tato progresivní perverze jazyka je součástí tzv. války 5. generace. Je to způsob boje, který si klade za cíl porazit protivníka nikoliv za užití kinetického boje armád, ale za užití sociálního inženýrství a rozkladu kultury. Napadená strana podlehne vnitřním rozkolům, protože rozhádaná společnost nebude schopna se protivníkovi jednotně postavit. Nedílnou součástí takové strategie je destrukce jazyka. Různé politické směry moderní západní společnosti už nemluví stejným jazykem, pojem manželství je skromným důkazem takového tvrzení. Zatímco jedna strana rozumí manželství podle starého výkladu (svazek muže a ženy), druhá strana používá stejný pojem k popisu docela jiného konceptu (svazek lidí). Cílem v tomto případě není význam pojmu změnit, ale udělat z pojmu bojiště, na kterém se bude bojovat co možná nejdéle, nejlépe nastálo. I proto je zcela irelevantní, jestli se nakonec partneři stejného pohlaví uznání dočkají, nebo nikoliv. Jakmile totiž dojde ke společenskému konsensu a stát formou zákonné úpravy potvrdí manželství homosexuálů, bude se na tomtéž bojišti válčit dále – do řady se postaví osoby nebinární, bi-sexuální, trans-sexuální a mnohé další, a ti se taktéž budou dožadovat uznání státem jako manželé. Stejná konverzace, stejný konflikt, stejná strategie nikdy nekončícího začarovaného cyklu.
K tomuto stavu si společnost naběhla sama. Skálopevné přesvědčení průměrného voliče, že stát může a musí regulovat každý aspekt života, dal vzniknout přeregulovanému peklu moderního státu, který skutečně reguluje všechno. Ti, kteří horlivě opakují, že manželství je „svazkem muže a ženy,“ si zcela nepochopitelně do této definice automaticky vkládají armádu úředníků, která musí celou věc potvrzovat svými razítky a novopečený manželský pár daňově zatížit podle jiného vzorečku, než nemanželský pár. Nic z toho se v popisu manželství o 4 slovech nevyskytuje, žel příznivci tzv. konzervativního výkladu to tam někde vidí.
Podívejme se na celou věc více abstraktně. Co do svateb, manželství a společného života mají homosexuální páry totožná práva s páry heterosexuálními. Mohou mít svatby. Mohou je nazývat svatbami. Svůj svazek mohou nazývat manželstvím a mohou sami sebe nazývat manžely a manželkami, co hrdlo ráčí. Jejich okolí může na změnu výkladu takového pojmu přistoupit, a nebo nepřistoupit, rovněž podle chuti každého. Registranti si mohou měnit jména a přebírat příjmení svých partnerů. Jaksi z podstaty spolu homosexuální partneři nemohou mít děti, což je důsledek jejich rozhodnutí (a proto označení takového partnerského svazku jako „manželství“ nemá smysl, neb se nejedná a nikdy nebude jednat o nukleární rodinu, leč kde není žalobce, není soudce). Středem celého problému je způsob, jakým současný stát manželství reguluje, například:
- Nepřehledná daňová pravidla pro jednotlivce se ve státním manželství mění na nepřehledná daňová pravidla pro páry. Stát v současné době provozuje samohanu zvanou „daňové právo“. Toho času čítá daňové právo zhruba 733 individuálních zákonů s desítkami tisíc stran, které upravují, kdo, jak, za co, komu a kam má platit daně a také jakým způsobem stát týrá ty, kteří naplní jakoukoliv z mnoha tisíc skutkových podstat. Tyto zákony nikdo nezná a jejich nedodržení má likvidační následky. Homosexuálové chtějí mít rovné postavení, jako manželé, tedy chtějí, aby je stát okrádal stejným způsobem, jako okrádá manžele.
- Ženy ve státních manželstvích jsou motivovány k rozvodům formou zlatých padáků a šikany mužů. Je ústálenou soudní praxí, že při rozvodech stát nadržuje ženám, odebírá mužům možnost být s vlastními dětmi, okrádá muže o jejich majetek a nutí muže, aby dotovali život žen po rozvodu formou alimentů, přestože dítě má vyšší šanci na spořádaný život pod vedením muže, nikoliv pod vedením ženy. Roli muže ve společnosti stát úspěšně likviduje už desítky let formou omezení svobod a práv mužů. Konzervativní roli muže, totiž poskytnout rodině zajištění a bezpečí stát zcela převzal na sebe. Nejprve produktivní muže okrade formou daní a poté ženám trochu nakradeného lupu rozdá formou dávek. Moderní žena už celoživotní svazek s mužem nepotřebuje a nemusí se nijak snažit udržet fungující vztah. A je jí to velmi často opakováno sdělovacími prostředky. Moderní muž nemá žádný důvod se do takového prospektu šikany a ponížení pouštět. Důkazem budiž graf ČSÚ, který jasně ukazuje upadající trend uzavřených manželství a stoupající trend rozvodů.
- Uzavření státního manželského svazku stát okamžitě zneužije k oslabení občanských práv manželů. Stane-li jeden z manželů na lavici obviněných, je jakékoliv svědectví partnera ku prospěchu obviněného označeno jako nevěrohodné. Zatímco v manželství uzavřeném bez státního razítka musí žalobce věrohodnost napadnout fakty, v případě státního manželství je věrohodnost partnera nulová od začátku.
Stát týrá lidi za to, že chtějí vstoupit do manželství a degenerativní levice se rozčiluje, že stejnopohlavní páry chtějí být týrány stejnou měrou a není jim to umožněno.
Perspektiva jednotlivce ve státním manželství je tak strašlivá, že se do něj nehrnou ani heterosexuální páry a nezbývá tedy než bádat, co homosexuálním partnerům tolik chybí, a co jim může nabídnout jedině abusivní stát:
- Nižší zdanění manželů.
- Adopce dětí.
Ve světle dysfunkčního státního manželství, týrání manželů úřední mašinérií a jejich diskriminaci působí téma nižšího zdanění a adopce dětí nicotně. Oba stěžejní body lze shodit ze stolu pragmatickým prohlášením: Budiž každému přáno nižší zdanění, bez ohledu na sexuální orientaci partnera, a budiž každému dítěti dopřána milující rodina, je-li jedinou alternativou ústavní péče neschopného státu.
Nehádejme se tedy mezi sebou, zda má stát někomu něco povolit, nebo zakázat. Klidné soužití ve společnosti je podmíněno homogenní společností. A homogenní společnost je taková, ve které stát nemá pravomoc jí štěpit. Společnou snahou obou stran v problému homosexuálního manželství by měl být jednotný postup proti státu, který zcela nepochybně zneužije celou situaci k tomu, aby lidem odebral další práva, zvýšil pravomoci úředníků a uvalil další daňovou zátěž na lidi.