Blíží se další kolo parlamentních voleb a vrcholí propagační kampaně politických subjektů. Tato série si klade za cíl informovat veřejnost o alternativních možnostech ve volbě politické strany.
Abychom ospravedlnili existenci tohoto příspěvku, je nutné se podívat do historie. Poslední parlamentní volby proběhly v roce 2013 a ukázaly zajímavá čísla. Níže uvedený graf znázorňuje oficiální výsledky sčítání hlasů:
Grafy v oficiálních výsledcích ovšem nikdy nezobrazují podíl nevoličů. Z výsledků víme, že účast byla zhruba 60 procent, konkrétně 59.48%. Co se stane, pokud volební účast zaneseme do stejného koláčového grafu?
Jasným vítězem voleb se tak stali nevoliči. Ty lze reprezentovat mnoha způsoby:
- Jedná se o anarchokapitalisty odmítající existenci státu.
- Jedná se o anarchokomunisty odmítající se podílet na existenci současného státu.
Pojďme se ale pro účely diskuze zabývat možností nejpravděpodobnější:
- Jedná se o voliče, kteří nevěří, že volby mohou něco změnit a-nebo jim současný výběr politických stran nemá co nabídnout a volit outsidery je podle nich ztráta času.
Z čísel je patrné, že i pokud bychom přesvědčili jen třetinu nevoličů, aby šli k volbám a volili nějakou stranu, stala by se tato strana s přehledem vítězem voleb.
A tím se dostáváme k věčné debatě hospodských diskusí: „Kdo volil Babiše? Já se všech ptám a všichni mi tvrdí, že Babiše nevolili?!“ Není se čemu divit, stranu ANO totiž volilo pouze 11% elektorátu, tedy zhruba každý desátý volič. Z dat jasně vyplývá, že minimálně 41% elektorátu (Nevoliči) jsou slušní lidé, kteří odmítají korupčníky ze všech hlavních parlamentních stran. Pamatujme, že nesmysl jménem EET vznikl z vůle pouhých 11% voličů.
Pouze jedenáct procent elektorátu dokázalo svou mobilizací zavést a násilně vymáhat teror všech slušných lidí v zemi.
Zahozením svého hlasu posilujeme hlasy těch, kteří stojí proti nám. Demokracie dává hlas všem a předpokládá se, že to bude právě střední třída, hlavní proud, který bude udávat směr a požene zemi kupředu. Pokud ale lidé rezignují na svou občanskou roli, předávají tím moc do rukou extremistům a krajním ideologiím, které i přes svou početní nevýhodu dosáhnou na skvělé volební výsledky. A tak se stalo, že ČSSD a ANO volilo pouze 22% voličů, ale připadlo jim 40% moci. Nestěžujme si proto, že v parlamentu nikdo nehájí zájmy obyčejných lidí – nikdo takový tam totiž není. Pokud si myslíte, že váš hlas nemá žádnou cenu, pak vězte, že o rok později – totiž v roce 2014 – probíhaly volby do Evropského parlamentu. Toho parlamentu, který na nás chrlí jeden zákaz za druhým a který chce trestat Českou republiku za postoj vůči migrantům a jejich přerozdělování. Volební účast byla pouhých 18.2% a tak se do křesla Evropského parlamentu dostali i takoví političtí nováčci, jako je Petr Mach ze Svobodných, které volilo méně, než 1% voličů! Lisabonská smlouva přesunula mnoho pravomocí a suverenitu země do Bruselu a volby do evropského parlamentu jsou přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější, než právě volby parlamentní. A opět se ke slovu dostali pouze krajní příznivci podivných politických uskupení, kteří čiší korupčními skandály a kterým už dlouho nikdo nevěří. Protože nikdo normální nevolil.
V dalších dílech předvolebního speciálu se budeme zabývat jednotlivými stranami a jejich nabídkou volebních programů. Čtvrtý Král věří, že o stranách parlamentních již bylo popsáno mnoho papíru a tyto měly dostatek času, někdy i celá desetiletí, předvést, co v nich je. Zaměříme se proto hlavně na strany, které ještě příležitost se ukázat, neměly.
Nebuďte lhostejní ke svému osudu. Volte.
Předvolební Manuál (2017) 1: Slovo úvodem
Předvolební Manuál (2017) 2: Piráti
Předvolební Manuál (2017) 3: Realisté
Předvolební Manuál (2017) 4: Referendum o Evropské Unii