Česká společnost se baví příběhem autonomního sociálního centra Klinika v ulici Jeseniova v Praze. Mezi podporovatele squatterů patří i Jakub Ort, toho času filosof a moderátor na rádiu Wave, který pronesl své památné moudro o tzv. „demokratizaci vlastnictví.“ Český lid celé Ortovo poslání odsoudil, aniž by se někdo pozastavil nad tím, že Češi demokratizují soukromé vlastnictví už odnepaměti.
Demokracie v Česku, ale i ve světě, je nástrojem k legalizaci krádeže majetku demografické skupiny, která upadla v nemilost elektorátu. Srovnávat můžeme například s Athéňany. Obyvatelé Athén, měli ve své implementaci demokracie několik pravidel. Občanem s hlasovacím právem se mohl stát pouze muž, který vlastnil pozemek. Vlastník pozemku proto, že umí vydělat peníze a je nejspíš pozitivním plátcem daní. O zavádění nových daní tedy rozhodují ti, kteří je reálně budou platit. Muž proto, že muži bojují ve válkách a athénští občané/voliči měli povinnost sloužit v době války. O vstupu do ozbrojeného konfliktu tak demokraticky rozhodovali právě ti lidé, kteří v něm měli bojovat a umírat.
Athénská přímá demokracie tak nebyla pouze pouze nedokonalou první implementací. Byl to systém, který přiznával práva těm, kteří prokázali schopnost nést za ně odpovědnost.
Zkusme takový systém konfrontovat s moderní realitou. Český politik utrácí peníze, které nevydělal, za obrněná vozidla Pandur, ve kterých on bojovat nebude, za cenu, která je na první pohled přehnaná. Nikoho ze zúčastněných to ale nezajímá, protože jejich peníze to nejsou. Nebudou to oni, kdo v transportéru rakouské výroby najede na improvizované výbušné zařízení v Afghánistánu. Nebudou to oni, kdo v takovém vozidle zemře, buď pro nedostatečné pancéřování, nebo pro zásah uvolněným nýtem, který se v důsledku najetí na minu stane vražedným projektilem. Americký politik za stejnou cenu objednává hlavní bojový tank M1 Abrams, který drží Araby na uzdě už 30 let. Americký politik sice rovněž utrácí cizí peníze, jenže Výboru amerického Senátu pro ozbrojené služby předsedají takoví lidé, jako například senátor John McCain. Ten strávil 5 let jako válečný zajatec během americké války ve Vietnamu, během kterých byl opakovaně mučen s trvalými následky na zdraví. Je tedy pochopitelné, že po takové zkušenosti bude McCainovi blízká problematika válečné techniky a bude mít osobní zájem na tom, aby vojáci dostali výbavu, kterou potřebují a ne výbavu, kterou ke koupi doporučil nějaký zkorumpovaný kariérní lobbista. Pozorný čtenář si jistě všimnul důležitého rozdílu mezi českým a americkým politikem. Odpovědnost, která pramení z doložitelné kompetence k uděleným pravomocem.
Moderní demokratizace vlastnictví
Pro příklady demokratizace soukromého vlastnictví nemusíme ostatně zacházet daleko. V roce 2017 vešel v platnost tzv. protikuřácký zákon. V něm veřejnost, která žádné restaurace nevlastní, nařídila vlastníkům restaurací, že buď se u nich nebude kouřit, nebo jim rozkradou majetek a zavřou je do vězení. Lidé, kteří o provozování restaurací a hospod nevěděli zhola nic, odebrali vlastnická práva na nemovitosti vlastníkům, kteří v nich provozovali své restaurace. Obyčejné putiky, které servírovaly utopence a pivo, musely zakázat ve svých prostorech kouření, přestože do nich nikdo na jídlo nechodil. Pouhá existence nabídky, která obsahovala utopence a slané tyčinky, totiž stačí k tomu, aby byl podnik považován za restauraci a jako v takové se v něm nesmí kouřit. Argumentace byla neuvěřitelná:
„Myslete na děti, které musejí kouř dýchat!“ Ano, chudáci děti, které si jdou dát pivo a utopence a musejí u toho dýchat kouř z cigaret.
„Jestli někdo neumí podnikat bez kouření, tak ať nepodniká.“ Takovou knížecí radu dostali provozovatelé kuřáckých restaurací od těch, kteří neumějí podnikat vůbec. Tolik respektu k soukromému vlastnictví a poctivému způsobu obživy projevili spoluobčané vůči vlastníkům hospod.
„Restaurace jsou veřejné prostory, takže veřejnost samozřejmě má právo mluvit do toho, co se v nich smí a co ne.“ Tento šílený konstrukt, který ze soukromé nemovitosti rázem dělá jakýsi veřejný prostor je stejně komický, jako Ortova snaha přiblížit veřejnosti krásy socialismu tak, že rozdělí majetek na soukromý a osobní, podle nějakého vlastního klíče, který mu umožní ospravedlnit krádež takového majetku. Akorát že v jeho případě není poznávacím znamením kouření cigaret, nýbrž subjektivní vnímání bohatství. Bývá oblíbenou kratochvílí inteligentních lidí se do těchto hloupých teorií strefovat a poukazovat na jejich očividnou nesmyslnost. I v tomto případě je na vině chybějící odpovědnost. Voliči si zařídili bydlení v oblastech, kde nikdo neprovozuje restauraci, ale provozuje se tam knajpa pro místní štamgasty. Odmítají za své rozhodnutí nést odpovědnost. Připadá jim naprosto správné demokraticky okrást majitele restaurací o jejich vlastnická práva a sebrat místním možnost zakouřit si u piva. Vědí, že do zaprášené knajpy, kde prach na stolech pamatuje Husáka na hradě, stejně nikdy na jídlo nepůjdou. Těší je ale, že přecijen zaškodili těm, kterým podnik vyhovoval. O problému jsme už ostatně psali.
Takhle dopadá implementace regulací lidmi, kteří nemají vůbec žádnou úctu k cizímu, ani odpovědnost za životy, které svým jednáním zničili. Jakmile totiž někoho okradli demokraticky, berou to, jako by se nic nestalo. Jakoby to ani nebyla kráděž, protože to bychom byli zloději všichni a to přece nejde. Takoví lidé adoptují jakýkoliv argument, jakkoliv nesmyslný se může zdát, hlavně když jim pomůže obhájit další krádež, totiž demokratizaci vlastnictví. Když zloděj na ulici oloupí ženu a ukradne jí 2.000 Kč, bude vyvrhel vláčen všemi mediálními kanály, z kriminálu už nevyleze a odsednou si od něj i spoluvězni. Když si ale občané demokraticky zvolí Babiše, který zajišťovacím příkazem zničí té ženě firmu a připraví její rodinu o finanční stabilitu, kvalitní vzdělání pro děti a zajištění na stáří, už to jako loupež nikdo nevnímá. Nikdo se nepodívá do zrcadla a neřekne si „Pane bože já jsem zvolil komunistického STBáka a tím jsem té paní zničil život.“ Takhle totiž nikdo neuvažuje. „Paní holt podnikala špatně. Sice drogy neprodávala, ale vlastnit growshop, to je skoro jako prodávat drogy. Slušný lidi nepodnikaj. Kdyby doplňovala jogurty v Kauflandu na mlíce, jako my vostatní, nestalo by se jí to.“ Voliči takového opatření necítí žádnou vinu za zkažené dětství, zkažené lidské životy, nebo jiné škody, které svými rozhodnutími napáchali.
A tak jsme se dostali k příběhu Kliniky. Dva roky po implementaci protikuřáckého zákona squatteři z Kliniky předkládají veřejnosti podobný nápad. A sice, jak demokraticky ukrást vlastnictví těm majitelům nemovitostí, kteří ve svých nemovitostech nebydlí. Jedná se o úplně stejný model demokratické rozkrádačky, akorát filtrem není kouření, nýbrž obývání nemovitosti majitelem. To narazilo na odpor i u těch rozumbradů, kteří tolik horovali proti kuřáckým restauracím. Chalupu, nebo druhý byt totiž vlastní kde kdo a tak nápad narazil na odpor právě u těch, kteří k cizímu majetku neměli ani krapet úcty, ale svůj vlastní považují za nedotknutelný.
Výsledek demokratizovaného vlastnictví
O výsledcích demokratizovaného vlastnictví se může veřejnost přesvědčit na vlastní kůži právě v centru Klinika, kam zavítal pan J. X. Doležal. Toho zaujala zejména zdemokratizovaná suchá toaleta na zahradě okupovaného pozemku. Jelikož pozemek podle anarchistů nikomu konkrétnímu nepatřil, necítil nikdo konkrétní potřebu věnovat se čistotě toalet. Ve výsledku tak demokratičtí vlastníci objektu vyprazdňovali sebe a kbelíky plné fekálií do dvora za domem a způsobili mnohamilionovou škodu, když kontaminovali půdu a spodní vody, jejichž sanaci zaplatí daňový poplatník, protože původním vlastníkem nemovitosti jsou České dráhy. Anarchisté z kliniky, podobně jako zastánci zákazu kouření, necítí vůbec žádnou odpovědnost za škody, které způsobili a obě skupiny dokonce argumentují úplně stejně. Je jim úplně jedno, že vlastníkovi nemovitosti způsobili svým jednáním ohromnou škodu.
Demokracie měla sloužit k získání konsensu ve složitých společenských otázkách, jako je například spojenectví s Izraelem, uznání existence Palestiny, vyznamenání bratrů Mašínů, účast ve válkách na Blízkém východě, nebo stavba strategické infrastruktury. Mají-li být taková rozhodnutí skutečně demokratická, musí k nim dojít formou přímé demokracie. A to se už dávno neděje. Moderní demokracie slouží k rozdělení lupu, který si moderní demokratická společnost po volbách nakrade. Předvolební strategie politických stran jsou zredukovány na jednoduché plány loupeží, které mají za úkol cílit na co největší demografické skupiny, které by šlo z nakradeného lupu uspokojit a tím získat jejich hlasy.
Zesměšňování Jakuba Orta a odsuzování jeho poselství rádoby demokraty v internetových diskusích je tedy ukázkou dvojího metru a nebetyčného pokrytectví. Jakub Ort je totiž produktem moderní socialistické demokracie. Přesně takové, jakou si západní civilizace vybudovala. Nelze proto J. Ortovi klást za zlé, že adoptoval demokratické hodnoty v celém rozsahu a předkládá české společnosti plán totální demokratizace, kterým by proponenty protikuřáckých zákonů a dalších hloupých opatření, nechal okusit vlastní medicínu.