Když se řekne § zákon

Tento příspěvek si neklade za cíl seznamovat čtenáře s významem zákonů v české zemi ve smyslu výkladu legislativy soudní mocí České republiky. Místo toho se snaží přiblížit rozdíl v chápání práva levicovými a pravicovými ideologiemi a zasadit tento rozdíl do kontextu politického dění ve světě.

Politické dělení na ideologie značené na jediné ose (levá, pravá) už dávno nestačí k vyjádření politických orientací jednotlivců a států – Spojené Státy nelze označit za svobodnou zemi, stejně jako Čínu už dlouho nelze nazývat komunistickou. Zatímco Američané se mohou přetrhnout v implementaci socialistických regulací, Čína buduje své „ekonomické experimentální zóny,“ které jsou motorem neuvěřitelného ekonomického růstu celého regionu a nejbližší implementací tržního kapitalismu na světě. Jednoslovné, definitivní označení na politické ose, už k vyznačení politických ideologií obou zemí prostě nestačí. V důsledku různého chápání slov svoboda, nebo právo dochází k nejrůznějším přehmatům a chybám i v rámci seriózního denního tisku. Tak například Marine Le Pen je všemi deníky a bulvárním tiskem vyobrazena jako model pravicového kandidáta francouzských prezidentských voleb. Pokud rozumíme pojmem „pravice“ vyjádření politického směru, který preferuje svobodu jednotlivců a minimální stát, spadá Marine Le Pen na této ose někam ke komunistům, protože součástí jejího politického programu je naprostý opak. Uzavřený, kontrolovaný trh, dotování zemědělců neschopných konkurovat globalizovanému trhu, sociální stát a její program také nikde nezmiňuje možnost vlastnit a držet zbraně. V Británii je pak u moci Theresa May, o jejímž pravicovém přesvědčení v zemi nikdo nepochybuje. Theresa May podporuje odebírání rodičovských práv rodičům ve prospěch státu, volila proti Brexitu, schvaluje politiku zákazu veškerých možností sebeobrany jak na ulici, tak ve vlastním domě a zároveň schvaluje politiku podpory drobných podnikatelů a snižování jejich byrokratické zátěže. Politický směr, který taková opatření vystihuje nejlépe, se nazývá fašismus. To je politická ideologie, kdy stát umožňuje lidem vlastnit soukromý majetek, bohatnout, volně podnikat a vcelku svobodně žít, ale jen dokud to stát uzná za vhodné. Tedy například do doby, než svému dítěti začnete vykládat, co je skutečný Islám a seznámíte ho s obsahem Koránu. V tu chvíli nastupuje síla a dítě je vám odebráno, protože vaše chování režim neschvaluje. Podobná je situace na druhé straně barikády. O levicovém smýšlení Karla Marxe asi není pochyb – věděli jste však, že Karl Marx podporoval ozbrojenou veřejnost? Pouze ozbrojený dělník s dostatkem munice bude schopen se bránit a svrhnout buržoazní vykořisťovatele pracujícího lidu. Levicoví představitelé se v minulosti mohli přetrhnout, když hlásali ochranu národních zájmů a občanských kulturních zvyklostí. Dnes jsou představitelé levice rekordmany v disciplíně zcela opačné – import muslimských přistěhovalců a totální rozklad národních států skrze ničení vlastní kulturní kontinuity. Chápání politických směrů se díky globalizaci a nevídanému přístupu k informacím (internet) mění i v rámci jediné generace – stačí se podívat na historii strany sociálních demokratů. Při svém založení se jednalo o stranu živnostníků a drobných podnikatelů. ČSNS (dobové jméno) prosazovala osmihodinovou pracovní směnu, všeobecné volební právo a později jako ČSDSD odmítla komunistickou internacionálu a marxisticko-leninský proud. Jen těžko uvěřit, že dnešní ČSSD chce lidem volební práva naopak odebírat, svévolně ignoruje soudní rozsudky, krade a lže. Podle dnešních měřítek se dříve jednalo v podstatě o pravicovou stranu, přitom sociální demokracie byla vždy stranou levicovou. Odtud tedy závěr:

Kdo je dnes pravičák, nebo levičák, není důležité. Každý rozumí těmto pojmům jinak a jejich užití v diskusi nijak konkrétně neurčuje příznivce svobodných, nebo nesvobodných režimů.

Místo rozdělování veřejnosti na pravicovou levicovou je vhodné voliče dělit na liberálytotalitariány. Rozdíl v chápání obou postojů je extrémně viditelný a velmi jednoduše vyjádřený například v chápání zákonů. Pro totalitariány je zákon prostředkem regulace. Pro liberály je zákon definicí činu, kterým vzniká škoda a definicí trestu pro tento čin. Je to fundamentální rozdíl v přístupu k životu a politické orientaci a slouží jako vodítko v určování názorových rozdílů.

Česká legislativa je v tomto smyslu obrazně liberální. Náš systém implementuje princip, kterému se říká křivda, neboli tort. Co je křivdou, definuje zákon. Aby se zákon nestal otrokářským, operuje se v českém právu s pojmem materiální aspekt. Tento princip praví, že žádné zákonem definované jednání nesmí být postižitelné, pokud při něm nevznikla škoda. Žádné jednání tedy nemůže být přestupkem, nebo trestným činem, pokud není obviněnému prokázáno, že způsobil škodu. Pod tím si můžeme představit jak škodu na majetku (krádež), škodu na zdraví (zranění), nebo dokonce škodu na veřejném zájmu (porušení nejvyšší dovolené rychlosti v zástavě rodinných domků). Pokud materiální aspekt činu chybí, nelze jednání postihnout, byť došlo ke splnění skutkové podstaty činu vyjádřeného zákonem. Česká legislativa je v tomto smyslu liberální, jak už zaznělo, skutečně pouze obrazně a to proto, že liberální složka zákonů v Česku už je v podstatě jen zbytková, nikdo ji nerozumí, nikdo o ni nestojí a stát ji také ve velkém ignoruje a porušuje. Protože to ale nikomu nevadí, nijak se to neřeší.

V liberálním pojetí takového systému je pak zákon jakýsi souhrn podmínek a trestů udělitelných při splnění těchto podmínek a to jen v případech, kdy je jednání skutečně závadné a způsobuje škodu. Zákon, který upravuje trestní sazby za vraždu neexistuje proto, aby zakazoval vraždění, protože to je zakázáno samotným vyjádřením materiálního aspektu v činu každého člověka. Pokud nějakým jednáním vzniká újma, je takové jednání nesprávné, i když žádný zákon neexistuje. Zákon existuje pouze proto, aby

  • Takové jednání identifikoval. Pokud by zákon neexistoval, soud by konstatoval, že k újmě skutečně došlo, avšak protože ji zákon nijak neidentifikuje, nelze ji trestat – protože neexistuje zákon, který by definoval spravedlivý trest.
  • Aby jednání bylo definováno stejně pro všechny. Aby nebylo pochyb o tom, co daným jednáním je a co ne.
  • Aby byl trest pro všechny stejný. Aby se nestalo, že zámožný člověk dostal za vraždu jen pokutu, ale nemajetný dvacet let vězení.

V takovém systému pak není místo pro zákony typu „zakazuje se kouření v restauracích.“ To je jednoduše něco, co zákon v liberálním právním systému prostě neumožňuje, protože k tomu zákon neslouží. Systém založený na dobrovolném počínání každého zvlášť nedokáže definovat újmu v případě, že zákazník dobrovolně vejde do kuřácké restaurace a dobrovolně se v ní nají. Hostinský nikoho k ničemu nenutil a nikomu žádnou újmu nezpůsobil. Příznivce nekuřáckých hospod pak nemůže ostatním rozkazovat, jak nakládat se svým vlastním majetkem a silou svůj názor vymáhat. Zároveň ale platí, že pokud je ten stejný člověk Muslimem, nemůže mu hostinský zakazovat oblékání do islámských oděvů, protože takovým jednáním hostinskému nevzniká újma. Jak hostinský, tak Muslim potom nemohou být trestáni za jízdu rychlostí 70 km/h v obci jen proto, že obec posunula svou hranici (a ceduli) mezi dvě opuštěná pole, protože rychlou jízdou mezi dvěma polemi nevznikla nikomu žádná škoda.

A zde nastupuje pojetí totalitariánské, které žádnou újmu nehledá a zákon chápe úplně jinak – prostě je to zákon, takže se zakazuje všechno, co se v tom zákoně píše. Vzhledem k rozšířenému nezájmu obyvatel se seznamovat s principy, kulturou a fungováním vlastní země je totalitariánské pojetí zákonů nejrozšířenější. Lvím dílem k tomu přispělo také 40 let totality, která fungovala naprosto stejným způsobem a tak je populaci takový výklad bližší. V zemích, kde zákon skutečně implementoval újmu, například nelze řidiče zastavit pouze za účelem ho obvinit z toho, že nemá povinnou výbavu a poté ho nechat potupně prokazovat svou nevinu tím, že začne všechny součásti povinné výbavy hledat. Podobně probíhal proces s Miladou Horákovou. A tak se stalo, že máme:

  • Zákaz kouření v restauracíh, byť nikomu nevzniká vůbec žádná újma a podnik funguje v soukromých prostorách, kam lidé chodí zcela dobrovolně.
  • Pokuty za dopravní přestupky, kde nikdo nikoho neohrozil, nikomu nebyla způsobena žádná škoda a nikomu nebyl žádný úmysl prokázán.
  • EET
  • Zákaz podnikat bez svolení úředníka.
  • Nutnost snášet každodenní šikanu od ozbrojených složek ČR i přes to, že jsme nikomu nic neprovedli.
  • Zákaz podnikání společnosti Uber a ochranu taxikářské mafie zákonem.
  • a desítky tisíc dalších zákonů, regulací a nařízení.

Protože to říká zákon. Kdyby zákon říkal, že při chůzi po chodníku je nutné skákat na jedné noze, budou policisté pokutovat všechny, kteří po chodníku normálně šli. Pro liberály je to neakceptovatelné, nepostižitelné a protiústavní. Pro totalitariány je to naprosto v pořádku.

Záchrannou brzdou ve zvůli totalitariánů moci zákonodárné, má být zcela oddělená moc soudní, která musí každý zákon analyzovat několika testy, mezi nimi testem ústavnosti a množstvím dalších. Jelikož moci zákonodárné vévodí ústavní soud v čele s početnou skupinou komunistických soudců, nemá svoboda ani v této linii oporu a tak dochází k ohýbání zákonů a tedy odebírání občanských svobod, kdykoliv je potřeba. Jedině skrze komunistické (totalitariánské) soudce tak mohlo projít, že řidič je odpovědný za vůz, který neřídil, že hostinský je odpovědný za hosta, kterého nezná a že ve vašem podniku se nesmí kouřit i přesto, že k tomu nikoho nenutíte a vstup je dobrovolný.

Nikdo už není pravičák nebo levičák. Jsou jen totalitariáni a liberálové. Jsou jen ti, kteří chtějí ostatním nutit svůj názor silou a ti, kteří chápou, že pouze diskuzí a rovnými podmínkami lze dojít úspěchu.