Roboti

Evropská komise se chystá regulovat roboty. Je to krok logický, dlouho očekávaný a v totalitní společnosti, kterou EU bezpochyby je, zcela nevyhnutelný. Situace je zajímavá zejména diletantstvím a neodborností státu, který se snaží nějak obhájit vlastní existenci v odvětví, kde jej nikdo nechce a nepotřebuje a jeden by čekal, že právě tváří v tvář takové výzvě stát nasadí odborníky. Podobně, jako v případě taxikářského sporu s Uberem, se tak nestalo.

Pro představu, zde je záznam vysílání ČRo, kde o právním postavení robotů hovoří odborník na mezinárodní vztahy a právnička, tedy lidé, kteří o technologiích, programování a robotice nevědí zhola nic. Pro technology a odborníky IT je to přehlídka nepravd a demagogie. Od Alžběty Krausové z Ústavu státu a práva AV jsme se dozvěděli, že si nemyslí, že doba chodících androidů je kdovíjak vzdálená, protože může dojít k průlomu v trénování sítí. Nevíte, co trénování sítí znamená? To je v pořádku, neví to nikdo, je to nesmysl. Tolik odbornosti předvedla zástupkyně Ústavu státu a práva, který stojí daňové poplatníky 25 mil. Kč ročně, který je součástí AV ČR, který daňové poplatníky stojí desítky miliard Kč ročně. Stalo se tak, čeho se odborná veřejnost obávala ze všeho nejvíce – o regulaci technologií a IT rozhodují lidé, jejichž nejvyšší relevantní vědomostní báze čerpá ze sci-fi série Star Trek. O regulaci nejrychleji rostoucího technologického odvětví budou rozhodovat nevzdělaci. Abychom se ale v tomto příspěvku něčemu dobrali, pojďme si říci, o co vlastně jde.

Vymáhání práva

Předmětem výše uvedené debaty je regulace robotů tak, aby stát mohl rozhodovat o odpovědnosti za škody způsobené provozováním robotického zařízení. Taková regulace je potřebná, protože současná nesvobodná společnost přiznává veřejnosti mnohá socialistická privilegia, bez ohledu na to, zda pro to konkrétní lidé něco udělali, či nikoliv. Příkladem takového umělého privilegia je například situace, kdy vozidlo srazí chodce, který přebíhal silnici v noci, v černé bundě a bez rozhlédnutí. Morální a logický závěr přiznává vinu za nehodu chodci. Státní zájem je ovšem potrestání řidiče, protože podle státní regulace za nehodu může řidič. Chodec využíval své státem přiznané právo/privilegium absolutní přednosti, které ve svobodném světě pochopitelně neexistuje, ale v nesvobodném světě je chodci přiznáno rukou státu. Aby bylo možné v tak nesvobodném prostředí vymáhat legislativu, která je v přímém rozporu s naturalistickými právy, musí existovat legislativní rámec, který nějak stanoví míru odpovědnosti nikoliv podle morálních a logických pravidel, ale podle pravidel nelogických a nespravedlivých, tedy pravidel úředních (jako například nehoda s chodcem uvedená výše). Pokud tedy robot svým počínáním způsobí újmu na státem chráněném privilegiu, musí stát rozhodnout o tom, čí vina to je. Abychom pochopili, jak zbytečná a škodlivá taková regulace bude, musíme se na chvíli přesunout do zaměstnaneckého odvětví, kde bují podobná debata:

Zdanění pracovních míst pro roboty

Veřejnost již nějakou dobu sleduje vývoj situace v zaměstnaneckém prostředí, kde zejména odbory a státní úředníci straší veřejnost nahrazováním lidské práce robotickými pracovníky, kteří odvádějí práci levněji. Situace je prezentována jako zneužívání moci zlými podnikateli nad chudáky zaměstnanci, kteří trpí pod krutým, vyděračským režimem. Je potřeba si uvědomit, že stát zde hraje roli užitečného idiota, podobně jako v případě kauzy zaměstnanců OKD, kteří přišli hromadně o práci a stát cítil potřebu jejich neštěstí sanovat z veřejných peněz. Stát se snaží za každou cenu udržet společnost nevzdělanou a hloupou a to hned dvěma způsoby: Pokud se občan nechce učit dovednostem, nemusí. Stát ho v jeho hlouposti ochrání. A dále, pokud je někdo ochoten pracovat za méně peněz, aby neměl zaměstnavatel důvod přecházet na robotickou práci, stát mu to zakáže. Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu:

Máme-li se zaměřit na práci robotů například v jednom nejmenovaném fastfoodovém řetězci, dívají se úředníci, odbory a někteří lidé na situaci takto:

Paní Novotná pracuje pro McBurger deset let. Za celou dobu nedostala ani jednou přidáno a nyní bude její práce zcela nahrazena robotickou rukou. Paní Novotná skončí na ulici, zatímco McBurger nebude muset platit její zdravotní a sociální pojištění. Kdo se o paní Novotnou postará? Jaká to je spravedlnost, když po deseti letech věrné služby firmě jí tato propustí?

Na celou věc se ovšem můžeme dívat úplně jinak:

Paní Novotná deset let chodila otáčet hamburgery na sporáku. Práci dostala, protože přišla na pohovor první, nikoliv protože by byl nedostatek otáčečů hamburgerů. Za deset let nebyla ochotna se naučit žádnému řemeslu, nebo činnosti, které by poskytovaly na trhu vyšší cenu práce, než otáčení hamburgerů. Ani neochota zaměstnavatele zvyšovat její mzdu nepřesvědčila paní Novotnou se svou situací cokoliv dělat. Věrnost a loajalita zaměstnance je, když tento může přejít k jiné firmě za více peněz, ale neudělá to. Zda paní Novotná odmítala nabídky konkurenčních fastfoodových řetězců na obracení hamburgerů za více peněz, už uvedeno nebývá. Když byla po deseti letech propuštěna pro nadbytečnost, viní za své mizerné schopnosti firmu a stát, protože podle ní má nárok na to, aby se o ní někdo postaral.

To ale není všechno, hodnota práce paní Novotné se nepropadla na nulu ze dne na den. McBurger měl možnost nahradit práci paní Novotné již před deseti lety. Mohl buď paní Novotné platit její mzdu v řádech tisíců Kč měsíčně, nebo mohl za stovky milionů dolarů vyvinout stroj, který její práci nějak nahradí. Zaměstnávat paní Novotnou bylo levnější. Během následujících deseti let ale cena robota klesala, zatímco minimální mzda paní Novotné stoupala – stát vyžadoval a násilím vynucoval, aby zaměstnavatel platil paní Novotné stále více peněz za práci, která vytvářela stále menší a menší hodnotu. Nyní došlo k tomu, k čemu nevyhnutelně dojít muselo – cena robota se stala nižší, než cena práce paní Novotné. Ve svobodné společnosti nestojí nic v cestě lidské domluvě, paní Novotná mohla ve své práci pokračovat za nižší mzdu – rozdíl v příjmu by byl prostě platbou za její neochotu se čemukoliv učit. Jenže v nesvobodné společnosti takový dialog není možný, stát trvá na tom, aby paní Novotná dostávala minimální mzdu, kterou si prostě a jednoduše nezaslouží. A tak byla propuštěna a její práci zastane (levnější) robot.

Je důvodné si myslet, že paní Nováková si za svou životní situaci nemůže tak úplně sama. Celý život je obklopena státní propagandou, která jí garantuje sociální jistoty. Garantuje minimální mzdu. Stát neustále bombarduje veřejnost novými a dalšími omezeními podnikatelů, pro které je už skoro nemožné dát někomu výpověď ze své vlastní firmy, nebo do ní naopak někoho přijmout. Když potom veškeré pracovní schopnosti paní Novákové zastane robot, jehož provoz stojí méně, než minimální mzda zaměstnance, vidí to paní Nováková jako křivdu, nikoliv jako ostudu a vlastní neschopnost. Je to právě stát, který ji tomu uvažování naučil:

Neučte se. Nevzdělávejte se. Zůstaňte hloupí a neschopní. Za vaše problémy mohou především ostatní. Stát vás ochrání.

Není se tedy čemu divit, že ve společnosti existuje množství lidí, pro které je naprosto normální se ničemu neučit, nic neumět a nijak se nevzdělávat. Plánují nastoupit do nějaké práce, tam něco dělat a za čas odejít do důchodu, který stát zaplatí. Analýza perspektivy jejich práce není součástí jejich myšlenkového pochodu. Pakliže je jejich rozhodnutí doženou, viní z neštěstí všechno a všechny okolo, protože oni přece neudělali nic špatně. Chodili do práce a byli tam od devíti do pěti, jak jim hodná paní na úřadě práce řekla a měli by se tedy mít automaticky dobře. Právě pro ně je setkání s realitou nejtvrdší. Pakliže ruka programátora začne kácet právě v jejich lese, často si uvědomí, že změna nenastává pouze u jejich zaměstnavatele, ale v celém odvětví. Jejich jediná možnost, jak získat práci, je naučit se něco úplně nového, co trh momentálně ocení. A to se mnohým nelíbí. Očekávají, že stát jim přizná nějaké další privilegium, které někdo jiný zaplatí a které zajistí, že se nebudou muset ničemu novému učit, jako to stát již mnohokrát udělal v mnoha jiných oblastech jejich života. Nechápou, že za svůj osud by měli nést odpovědnost především oni sami.

Robotí odpovědnost

Obloukem se tedy vracíme k původnímu problému s odpovědností robota, který při svém počínání způsobil újmu na nějakém státem chráném zájmu. Paní Krausová se v rozhovoru výše snažila vysvětlit, že do rozhodování umělé inteligence vstupuje více než jeden ekonomický subjekt a že vnitřní fungování takového přístroje je moc složité na to, aby za jeho provoz odpovídal pouze provozovatel, nebo pouze jeho prodejce, tedy například výrobce mapových podkladů, výrobce radaru, nebo programátoři software. Je to další ze socialistických dárečků lidem, kteří nechtějí mít za svá rozhodnutí odpovědnost a vyžadují, aby za jejich chyby nesl odpovědnost někdo jiný, právě jako v příkladech popsaných výše. Stát tedy přispěchal s řešením, které aplikuje ze svého principu úplně všude – využijme státní monopol na násilí. Plán je donutit úplně všechny subjekty zapojené do výroby takového auta platit peníze do společného fondu, ze kterého se poté budou platit škody způsobené užíváním jejich produktu.

Je to, jako kdyby výrobci nožů byli povinováni k placení do fondu, ze kterého budou odškodněni ti, kteří se omylem pořezali. Podle státu to totiž nebyla jejich chyba, ale například chyba výrobce madla, po kterém se uživateli smekla ruka. Uživatel s takovou vlastností madla nemohl počítat a tedy nemůže být hnán k odpovědnosti za to, že se pořezal.

V praxi tedy má i poslední programátor platit nějakou formu státní daně (takticky opět nazvané „pojištění“), která má sloužit k úhradě škod způsobených provozem autonomních zařízení. Bude to vyžadovat celou řadu úřednických opatření – licence, povolení, formuláře, nové úředníky a úřady, zkušebny, rozhodnutí soudů, legislativu. Také bychom neměli zapomínat na schopnost hospodaření státu s podobnými pojistkami a fondy. Vzpomeňme na fond zábrany škod, kterýžto byl zaveden a je financován formou zvláštních daní na odpovědnosti z provozu vozidel. Veřejnosti byl tento fond prodán s tím, že z prostředků mají být nakoupeny hasičské vozy, protipovodňové zábrany a jiné prostředky bránicí vzniku škod z živelných pohrom. Stát tyto peníze nyní využívá především k nákupu neoznačených policejních aut, kterými buzeruje řidiče po celé zemi, aniž by byl schopen jakýmikoliv čísly doložit jejich užitečnost. O zneužívání takto vybraných prostředků do fondu pro vyrovnání škod způsobených roboty tak není nejmenších pochyb.

Stát, který není schopen zajistit dodávky toaletního papíru, se nyní chystá regulovat umělou inteligenci a provoz robotických pracovišť. Jak myslíte, že to asi dopadne?

Robotí občanky

Základem každého totalitního mechanismu je evidence, povinná registrace do této evidence a násilný trest za nevykonání této povinnosti. V EU tomu není jinak – bruselký nejvyšší sovět ve svém návrhu zavádí povinnost registrovat autonomní systémy/roboty určitého druhu do centrálního registru, který má být využíván pro účely pojištění, o kterém píšeme výše. Nezapomínejme však na šílený návrh EU z roku 2016 (z tohoto dokumentu současný návrh přímo vychází), podle kterého mají roboti platit zdravotní a sociální pojištění. V dokumentu se doslova uvádí:

„Velká část práce, kterou nyní vykonávají lidé, by se mohla přesunout do výroby prováděné roboty. Proto převládají obavy nad budoucností zaměstnání a také životaschopnosti současných sociálních systémů, což by zvýšilo nerovnoměrnost rozdělení bohatství a vlivu.“

Státní byrokraté tedy černé na bílém potvrzují, že současný socialistický model řízení není kompatibilní a udržitelný ve světě ekonomiky orientované na výkon a řešením je tedy další vývoj zpomalit, nebo zastavit, aby nefunkční socialistický model mohl fungovat co nejdéle. Nesouhlasí-li čtenář s takovým závěrem, je možné se na celé tóčo podívat ještě jinou optikou, totiž optikou spotřebitele: Zaměstnavatelé volí automatizaci výrobních procesů, protože je výroba levnější. To je pro zaměstnavatele lákavé zejména proto, že díky levnější výrobě může nabízet oproti konkurenci levnější produkt stejné, nebo dokonce vyšší kvality. EU tímto návrhem říká, že ceny produktů chce uměle držet vysoko, protože robotická práce bude zdaněna tolik, aby se prostě nevyplatila, což údajně povede k zachování lidských pracovních míst. Ochrana hloupých a neschopných totiž něco stojí, a tak tuto socialistickou politiku zaplatí opět právě ti, které má ochránit – spotřebitelé, zákazníci, kteří budou nuceni nakupovat drahé produkty, aby tak sanovali vysoké daně na roboty a vysokou cenu lidské práce svých neschopných spoluobčanů, kteří chtějí za každou cenu trávit osmičky u pásu i přes to, že svět okolo nich už dávno pokročil.

Tento návrh tehdy neprošel a v takové podobě se do současného návrhu nedostal. Jedná se ovšem o salámovou metodu ukrajování svobod, na kterou jsme si již tolik zvykli – nejprve se zavede registr a pořádné zdanění se zavede až potom. Nezbývá, než doufat, že Česko do té doby EU opustí, nebo tento socialistický projekt zkolabuje sám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *